Duben 2015

klub mladého diváka.

26. dubna 2015 v 0:43 | Ela
Od prosince chodím se skupinkou svých spolužáků do Klubu madého diváka. Zatím jsme viděli pět představení, a tak jsem se rozhodla o nich napsat. Chtěla bych vám poradit na co zajít a čemu se radši obloukem vyhnout.

Kurz negativního myšlení
Jako první jsme byli na norské hře Kurz negativního myšlení ve Švandově divadle.
Ta spojuje prvky psychologického dramatu a sarkastické černé komedie. Hlavním hrdinou je Geirr, který měl před lety autonehodu a je upoután na invalidní vozík. Jeho žena ve snaze zachránit manželství pozve skupinu tělesně postižených. Geirr se však postaví na odpor a akci bojkotuje. Během jedné noci tak dochází i rozličným sebedestruktivním hrám mezi postiženými a ,,zdravými".
Musím říct, že hra se mi opravdu líbila. Černé komedie mám opravdu ráda a tahle měla vcelku zajímavý námeť. Vše ještě zlepšovala skvělá hudba. Hlavní hrdina byl velkým fanouškem Johnyho Cashe a mimo něj zazněli i Deep Purple, The Red Hot Chilli Peppers nebo Iggy Pop.

Ujetá ruka
Druhá hra, kterou jsme viděli byla opět černá komedie, tentokrát od Brita Martina MDonaugha.
Zápletka hry se točí kolem drsného chlápka s pistolí, jenž přijíždí do malého amerického městečka hledat ruku, kterou mu kdysi zlovolně nechali oddělit od paže vlakem.
Ujetá ruka byla ještě o dost ,,černější" než Kurz negativního myšlení. Obsahovala narážky na rasismus, školní masakry, pomstu, odpuštění, obchodníky snad se vším... no prostě asi všechno, co by pravá černá komedie měla obsahovat. Až se stydím, jak často jsem se smála, ale některým hláškám prostě nešlo odolat.
Jediné co mi vadilo, bylo špatné místo. Byli jsme v Činoherním klubu, a to v pravo na balkóně. Vzhledem k tomu, že se převážná část představení odehrávala vpravo (jeden z hlavních hrdinů byl připoutaný k radiátoru), skoro nic jsem neviděla. Vážně mi to bylo líto, protože jinak se hře nedalo nic vytknout. Pokud jste fandové černé komedie, vřele doporučuji!

Jak jsem se učila řídit
Na tuhle komorní činnohru jsme byli v divadle Troníček, o kterém jsem dříve nikdy neslyšela. Děj hry se odehrává v Americe v šedesátých letech a představuje jakousi zpověď dívky, která vzpomíná na dobu od svých dvanácti let až po nástup na univerzitu. Významnou roli zde hraje její rodina.
Hned na začátku mě zarazila jména hlavních hrdinů. V téhle rodince totiž přezdívky dostaly podle svých genitálií a dalších intimních míst. Takže tu byl strejda Pták, ,,plochá nádhera", bratranec Em Ká - Modrý koule. No musím říct, že tohle mě nepobavilo, spíš odradilo a zbytek hry nebyl o mnoho lepší. Neříkám, že hra byla vážně špatná, některé části se mi moc líbily, ale celkově se mi nelíbil ten námět a čekala jsem větší zvrat na konci.

Vratká prkna
Dále jsme byli v Ypsilonce komedii z divadelního protředí, Vratká prkna. Hlavní roli zde hrál Jiří Lábus s Jaroslavou Kretschmerovou a byli vžně dobří. Celková hrá byla dobrá, chvílemi zábavná, jindy až příliš zdlouhavá.

Zrada
Na téhle hře jsme byli ve čtvrtek. Jde o netypicky koncipovannou hru, ozvláštněnou experimentální prací s časem. Námmětem je mimomanželská aféra a její skandální odhalení.
Tohle, věčně omýlané téma, mě bohužel nazaujalo a u dialogů jsem se také nudila. Líbilo se mi sice zpracování a práce s projektorem, ale přesto bych tuhle hru označila za nejhroší z výše uvedených.

otrokem vlastního těla.

17. dubna 2015 v 23:15 | Ela
Patrně jste asi zaregistrovali nedávnou smrt expremiéra, Stanislava Grosse. Já dnes okolo poledne, když jsem se vracela ze školy. Neříkám, že mě to nějak zasáhlo. O politiku se skoro vůbec nezajímám a o Grossovi jsem věděla pouze to, že byl premiérem a předsedou ČSSD, ale donutilo mě to přemýšlet. V průběhu roku 2014 se objevily informace, že trpí ALS, neboli amyotrofickou laterální sklerózou, na jejíž následky včera zemřel, a to ve věku pětačtyřiceti let.

ALS je onemocnění mozku, které způsobuje degeneraci a ztrátu mozkových buněk nervové soustavy, které ovládají vůlí ovlivnitelné svalové pohyby. Mozek nakonec není schopen ovládat většinu svalů a pacient zůstává paralyzován při zachování psychických a mentálních schopností.


Stejnou nemocí trpěl například kytarový virtuóz, Jason Becker. Během koncertů postupně přestával mít cit v nohách. Kapela se rozpadla a Becker přešel od kytary ke klávesovým nástrojům. Postupně ale ochrnul na celé tělo. Jeho otec vyvinul způsob, kterým s ním komunikuje pouze očima a díky moderní počítačové technice stále skládá hudbu. Například složil hudbu k baletu Diablo.

Další osobností, která trpí touto či velmi podobnou chorobou (někteří významní neurologové se domnívají, že se jedná o spinální muskulární atrofii - SMA), je Stephen Hawking. Choroba mu byla diagnostikována v jednadvaceti letech, krátce před jeho svatbou a lékaři mu dávali pouze dva až tři roky života. V současné době je úplně paralyzován. Před třiceti lety, během návštěvy výzkumného centra CERN v Ženevě, se nakazil zápalem plic, což v jeho případě znamenalo bezprostřední ohrožení života. Jeho potíže s dýcháním, bylo možno vyřešit pouze tracheotomií, kvůli které přišel o schopnost mluvit. Od té doby používá elektronický hlasový syntezátor. I přes svou chorobu je autorem několikavědeckých publikací, jeho kniha Ilustrovaná teorie všeho patří dokonce k nejčtenějším knihám na světě vůbec. Je otcem tří dětí. Díky své zálibě v ironii a sarkasmu také vystupoval v několika televizních seriálech - Star Trek: Nová generace, Simpsonovi, Teorie velkého třesku, Futurama. Jeho syntetizovaný hlas je také například slyšet v písni Talkin' Hawkin' od britské rockové skupiny Pink Floyd. A v minulém roce o něm byl britským režisérem Jamesem Marshem natočen životopisný snímek Teorie všeho.


Na Teorii všeho jsem se podívala někdy na konci března a to z toho důvodu, že jsem slýchala naprosto rozdílné reakce od přátel, který tento film už viděli. Mně upřímně se hodně líbil. Eddie Redmayne Stephena Hawkinga ztvárnil opravdu fenomenálně a ten oscar byl podle mě opravdu zasloužený. Je sice pravda, že film se z větší části věnoval vztahu s jeho ženou, ale to se dalo předpokládat, vzhledem k tomu, že Jane Hawkingová je autorkou předlohy k filmu. Já jsem si ve filmu nejvíce všímala právě jeho postupně projevující se choroby a myslím, že tohle bylo ve filmu opravdu dobře ukázáno. A u některých části jsem se i dost pobavila, například u narážek na Doctora Who jsem se nasmála.


Ale to jsem trochu odbočila. Původně jsem chtěla psát o ALS, protože mi přijde opravdu strašné ztrácet nad svým tělem kontrolu, obzvlášť pokud vám to pálí, jste talentovaní. Já osobně se toho hodně bojím. Je to taky jeden z důvodů, proč nepiju alkohol, nekouřím, neberu drogy - bojím se, že přijdu do stavu, kdy nad sebou ztratím kontrolu. V tomto případě tedy ne jenom nad svým tělem, ale i myslí.
Asi před třemi lety se mi občasně začal objevovat třas. Prostě se mi občas bezdůvodně klepou ruce či nohy. Pamatuji si jednou, jak jsem zrovna měla hodinu kytary, měla jsem zahrát nějaký jednoduchý akord a najednou se mi rozklepaly prsty, najednou jsem v nich vůbec neměla cit a nedokázala jsem krk kytary vůbec zmáčknout. Hrozně jsem se vyděsila. Pořád se mi to občas stává, například když píši, najednou protě nemůžu uchopit propisku a nejsem schopna napsat slovo. Byla jsem u doktorky, dělali mi pár testů - například na štítnou žlázu, ale prý mi nic není. Tak doufám. Nemyslím si, že by to bylo něco vážného, ale ze začátku mě to vážně děsilo...

marvelous django reinhardt.

13. dubna 2015 v 16:06 | Ela |  Music

Django Reinhardt se stal jedním z první evropských jazzových kytaristů, kteří prorazili ve světě. S houslistou Stéphane Grappellim založili Quintette du Hot Club de France, který byl kritikem Thomem Jurkem popsán jako jedna z nejoriginálnějších skupin v historii jazzu a já s ním musím souhlasit.

Jean Reinhardt se narodil 23. ledna 1910 v Belgii. Jeho cikánská pžezdívka ,,Django" znamená ,,bdím". Většinu svého mládí strávil v cikánských táboreck poblíž Paříže. Už od útlého věku hrál na banjo, kytaru a housle.
V osmnácti letech jeho karavan, ve kterém žil se svou ženou Bellou, zachvátil požár. Byli velice chudí, a tak Bella jako podporu jejich příjmu výráběla květiny z papíru a celuoidu. Díky tomu bylo jejich obydlí plné silně hořlavého materiálu. Když se jednou pozdě večer Django vracel z představení, omylem převrhl svíčku na postel a oheň se rychle začal šířit. Jeho rodina a sousedé ho sice rychle vytáhli do bezpečí, nicméně utrpěl popáleniny prvního a druhého stupně přes polovinu těla. Jeho pravá noha byl paralyzována stejně jako třetí a čtvrtý prst jeho levé ruky. Lékaři se domnívali, že už nikdy nebude hrát na kytaru a doporučili mu amputaci nohy. Django ale operaci odmítl a po krátkém čase opustil nemocnici. Po roce byl schopen chůze o holi.

"Jazz attracted me because in it I found a formal perfection and instrumental precision that I admire in classical music, but which popular music doesn't have."

Jeho bratr Joseph mu koupil novou kytaru. Bolestivou rehabilitací a tvrdým cvičením si opět osvojil své dovednosti v cela novém směru. I přesto, že jeho prsteníček a malíček byly ochrnuté, dokázal zahrát úžasná sóla za pomoci pouze dvou prstů, ostatní používal pouze při tvorbě akordů.
Jeho nejznámější skladby se staly jazzovými standardy. Patří mezi ně například My Sweet, Minor Swing, Tears, Belleville, Djangology a Nuages.




Django Reinhradt je jedním z mnoho důkazu toho, že všeho se dá docílit silnou vůlí a tvrdou prací.

aleutheromania.

12. dubna 2015 v 2:17 | Ela |  Stories
Chtěla bych si pořídit loď, která by se stala mým útočištěm. První místem, kde bych byla doma. Žila bych sama, daleko od civilizace. Unikla bych od všech lidí. Lidí, co válčí, lžou, kradou, zabíjejí, ubližují, ničí sny ostatních. Byla bych daleko od civilizace. Prostě utekla daleko ode všech a jen se plavila. Lovila ryby. Hrála na kytaru a zpívala. Jen pro sebe. Psala básně. Vyhřívala se na slunci. Nechala se ovívat větrem. Nebála se žraloků. Nebála se lidí. Protože by mě nikdo nenašel, nikdo neotravoval. Jen já a širé moře. Já a oceán. Já a moje myšlenky, sny a ideje, nikým nerušeny. Svobodná. Nikým nesouzena, ani nechválena. Navždy ztracena. Zapomenuta. Jen jedna dívka, co chěta příliš, a tak si zvolila svou vlastní utopii.